Historie RR

Úvod k historii plemene

Rhodéský ridgeback je v současnosti jediným uznávaným plemenem pocházejícím z jižní Afriky.

historierr

Své jméno si vysloužil podle pásu srsti, na hřbetu. „Ridge“ znamená „horský hřeben“ a „back“ znamená „hřbet“ (anglický překlad – výklad slov).

Takzvaný ridge je velmi výjimečný znak, který se u žádné jiné rasy uznané FCI (s výjimkou Thajského Ridgebacka) nevyskytuje. Je hlavním plemenným znakem plemene Rhodéský Ridgeback a výrazně jej odlišuje od ostatních plemen. Jedná se o genetický dědičný pozůstatek prapůvodních předků ridgebacka, kteří byli chování domorodými kmeny převážně v jižní africe.

Ve svojí domovině Africe, se využíval na lov divoké zvěře, hlavně lvů. Pro efektivnější nadhánění pracovali ve skupinách 2 a více (běžně i 20) ridgebacků. Cílem však nebylo šelmu či nadháněné zvíře napadnout, ani se nepokoušeli ji usmrtit. Jeho původní funkcí bylo zvěř nadhánět, zastavit a fixovat tak dlouho, dokud se na místo nedostavil lovec.

Při lovu se uplatňovala jejich mimořádná pohyblivost, síla a schopnost pohybovat se stále rychleji a obratně unikat a vyhýbat se lvím drápům. Touto cestou lovu se vyvinul v nesmírně obratného a přitom velmi opatrného psa. Tato schopnost jim zajistila pojmenování „africký lví pes“, používané až do doby než byli v roce 1922 oficiálně pojmenovaní na „Rhodesian Ridgeback“.

Přestože jak je zmíněno v dalším textu ridgeback pravděpodobně vzniknul křížením různých plemen psů, dovezených do Afriky evropskými kolonisty, s místními psi, jeho použití, které pro každého slabšího jedince znamenalo velmi rychlou smrt již při prvním použití na lovu, znamenalo vysoce účinnou přirozenou selekci, která v chovu zanechala pouze velmi silné, houževnaté a odolné jedince, kteří položili základ dnešnímu unikátnímu a všestranému plemenu Rhodéského ridgebacka.

Dnes, když v jižní Africe nejsou lvi jako zvěř k dispozici, převzal pes jiné úlohy.

Rhodéský ridgeback je dnes stále více využíván jako hlídací či společenský pes. Své lovecké schopnosti historierr však dokazuje ridgeback při správném vedení i dnes. Nezřídka se ridgebaci objevují mezi záchranářskými psi, či specielními policejními psi např. pro stopování či vyhledávání drog.

Po svém importu se bez problémů přizpůsobil kontinentálnímu klimatu. Je to pes velmi příjemných vlastností: oddaný svojí rodině, spolehlivý k dětem, hravý, sporotvně nadaný, neagresivní, přitom se značnou dávkou přirozené ostrosti, a tedy sám od sebe bez speciálního výcviku vynikající hlídací pes. Je mimořádně pohyblivý, vytrvalý a jeho fyzická a duševní krása je neskutečně důstojná. Ridgeback je velmi inteligentní, rozvážný, citlivý společník.

Krátký historický přehled

Jak již bylo řečeno, rhodéský ridgeback má svůj původ v domorodých psech jižní Afriky, kteří byli známí jako psi používaní pro lov lvů.

Zde je pravděpodobně možno hledat důvod pro skutečnost, že je ridgeback znám jako velmi statečný pes, schopný postavit se jakémukoliv nebezpečí.

V jednom z článků v časopise Der Hund píše v roce 1957 nejmenovaný autor: "Když přijeli první misionáři, lovci šelem a evropští obchodní cestující do jižní Afriky, našli u novorozených psů pozoruhodný hřbetní hřeben." Pravděpodobně se tímto setkali s psím plemenem, jehož původ sahá několik tisíc let do africké minulosti. Hotentoti lovili pomocí tohoto psa s hřbetním hřebenem lvy, kteří ohrožovali jejich stáda dobytka a černoši Bantu je drželi jako jediné domácí zvíře.

Chceme-li pochopit vznik a vlastnosti plemene Rhodéského ridgebacka, musíme však pátrat nejen v historii psů s ridží.

Přestože podle některých pramenů se první zmínky o psech s "pruhem" na zádech objevují již ve starých historierr egyptských svitcích, historie plemene rhodéského ridgebacka se datuje do první poloviny 18tého stolení, kdy první Evropští osadníci v Africe narazili na psi s pruhem srsti na zádech rostoucím směrem dopředu, domestikované místními lidmi kmene Koisan.

S rostoucím množstvím evropanů cestujících do jižní Afriky v druhé polovině 19tého století za dobrodružstvím a lovem velkých šelem, vzrůstala i poptávka po loveckém psu, který by byl schopen pomáhat při lovu, jako standardní evropští psi, ale byl odolný vůči podmínkám v Africe, tedy odolný proti nemocem, silný a vytrvalý, schopný přežít bez většího množství vody, zároveň "znalý" prostředí, aby se vyhnul krokodýlům, hadům a dostatečně statečný aby dokázal v případě potřeby čelit tváří v tvář lvům. Žádný z tehdy známých psů nebyl schopen v novém prostředí přežít a tak vzrůstala poptávka po "novém" plemeni.

Stejně tak bylo důležité, aby měl pes hladkou odolnou srst (tick-repellent smooth coat), sevřené tlapy kvůli ochraně před ostny a kamenitým a skalnatým terénem.

Přestože, historie vzniku ridgebacka není v tomto ohledu zcela jednoznačná, panuje obecný souhlas s tím, že významný vliv na vznik plemene měl muž jménem Cornelius Van Rooyen z Plumtree v Rhodesii (dnešní Zimbabwe), který se pravděpodobně jako první pokusil křížením místních psů a dovezených evropských plemen vytvořit takového psa, který by výše uvedené podmínky splňoval.

Pronkrugové - předci dnešních ridgebacků

V roce 1875 přivezl domů misionář Charles Helm z jedné misijní výpravy napříč zemí Matabele v lokalitě Swellendam dvě feny místních psů "pronkrugy", které dostal darem od domorodců. Misijní stanice Charlese Helma byla tenkrát výchozím bodem pro cestovatele po Africe mezi kterými se na stanici v roce 1879 zastavil i Cornelius van Rooyen, farmář z Plumtree, známý také jako velmi úspěšný lovec šelem.

Oba pronkrugové se mu velmi líbili a především jejich lovecké kvality a pověst psů schopných ulovit lva na něj udělaly velký dojem. Vypůjčil si tedy obě feny a zkřížil je s různými loveckými psy historierr evropského původu. Za zmínku stojí skutečnost, že podle dochovaných pramenů neměla ani jedna fena ridge a přesto se s velmi velkou pravděpodobností jedná o opravdové původní psi ze kterých vzešel rhodéský ridgeback. Hlavním cílem Van Rooyena přitom bylo vyšlechtit takového psa, který by ho mohl doprovázet na lovu a pomáhat mu při hlídání zvířat, statku, ale i lidí. Podle dostupných pramenů nejprve použil Khoikhoie, aby zlepšil rychlost a sílu původních afrických psů. Protože nebyl spokojený, použitl Aierdale teriéry, údajně na doporučení jeho neteře, jejíž otec choval Aierdaly v barvě jakou mají Irští setrové. Protože v regionu kde se Van Rooyen pohyboval se nacházelo mnoho teriérů lze se domnívat, že pro křížení použil i je, určitě však ne zpočátku, protože pro jeho prvotní cíl byli příliš malý.

S ohledem na vlastnosti ridgebacka se však odborníci domnívají, že později teriér pro křížení použit byl, neboť má ridgeback velmi dobře vyvinuté zuby a dobře zakořeněnou vlastnost psa nosiče (přinášení ulovené zvěře). Protože byl Van Rooyen stále nespokojen s výsledky svého křížení, použil kólie a konečně se dostal k vlastnostem, které očekával - psa s ridge, energického, rychlého s velkou výdrží a odolností, silného, svižného, chytrého s instinktivní v případě ohrožení nenávistí, ale zároveň poslušného s respektem k šelmám jako je lev.

Dle dostupných zdrojů tak lze tvrdit, že Van Rooyen s největší pravděpodobností použil Greyhounda, Buldoga a Pointera. Později získaná data z genetického fondu ridgebacka poukazují i na použití Airdalů, Írských teriérů, Kólií, teriérů a buldoků - to všechno jsou plemena, která byla v genetickém fondu ridgebacka nalezena. Odborníci se však dohadují že dle chování a některých prvků vzhledu lze v ridgebackovi spatřovat i Foxteriéry a Dogy.

Co všechno bylo reálně společně kříženo, není známo, každopádně byli v tehdejší Rhodésii kolem roku 1900 van Rooyenovi "Lion-dogs" široko daleko slavní. Navzdory rozsáhlému křížení a skutečnosti, že původní feny nevykazovaly pruh na zádech měla většina potomků vyložený hřbetní hřeben, pravděpodobně zděděný geneticky po předchích prapůvodního plemene.

A protože Van Rooyen měl pověst úspěšného lovce šelem, začalo se objevovat stále více lovců, kteří chtěli takové psi také.

Přes jejich rozrůstající pověst však "lion-dogs" stále neplatili v žádném případě za samostatně uznané plemeno.

To se změnilo poté, co se začal o toto plemeno zajímat Francis Richard Barnes z Bulawayo. Ten v roce 1915 získal svého prvního "lvího psa" jménem Dingo, potomka z van Rooyenova chovu. Barnes se v získaném psu vzhlédnul, zakoupil v regionu Fightree farmu s názvel Eskdale a začal zde s chovem "lvích psů" v první stejnojmené chovatelské stanici.

Eskdale Jock, Leo a Eskdale Connie byli první známí psi z jeho chovu. Už v roce 1902 byl v Bulawayo založen první Lion-dog Club, který však nebyl příliš aktivní.

Až v roce 1922 svolal F. R. Barnes nově do Bulawayo kolem dvou tuctů chovatelů tohoto plemene a založil s nimi Rhodesian Ridgeback Club. Společně s C.H. Edmondsem a B.W.Durhamem sestavil Barnes v roce 1922 první standard tohoto plemene.

Standard plemene postavil na standardu dalmatinů a dosáhnul tak toho, že v roce 1924 uznala organizace South African Kennel Union SAKU (nyní KUSA) toto plemeno jako oficielní plemeno s názvem rhodéský ridgeback.

historierr

Prominentními chovateli byli tenkrát F. R.Barnes se svou chovatelskou stanicí Eskdale, paní M.L.Dicksonová s chovatelskou stanicí Drumbuck a pan T.Kedie Law se svou chovatelskou stanicí Avondale. Mnozí z dnešních psů pocházejí ze psů těchto chovatelských stanic.

Dnešní podobu psa tedy formoval především účel jeho použití. Lze se sotva domnívat, že byl přitom kladen větší důraz na ridge, která představuje hlavní "symbol" tohoto plemene.

Ridgebackové v USA a Evropě

Do USA byli ridgebackové poprvé dovezeni panem Morrisem Derpass a jeho ženou Ruth DePass, kteří založili jejich chov v Kiln ve státě Mississippi. Plemeno bylo ve spojených státech akceptováno Americkým Klubem Chovatelů v roce 1955 jako člen skupiny honičů.

Do Evropy se ridgebaci dostali podstatně dříve i zde však zaznamenalo plemeno pomalý růst popularity nejprve v Anglii a až s výrazným odstupem času v kontinentální Evropě.

První zmínky o tomto plemeni jsou z Anglie mezi lety 1850 a 1870, kdy byli vystaveni v londýnském ZOO jako Exotic Dogs. V té době se také nazývali African Bloodhounds.

Vlastní chov rhodéských ridgebacků započal v Evropě (Anglii) v roce 1927. Tehdy importovala paní J.Plazerová rhodéského ridgebacka z jižní Afriky. Je popisován jako pes podobný teriérovi se čtyřma bílýma nohama. Další importy následovaly v roce 1928 (Edward Foljambe).

Za zmínku stojí psi Viking a Leo z chovatelské stanice Avondale, se kterými G.Millers založil linii historierr Owlsmoor, důležitou pro další chov ridgebacků v Evropě. V roce 1932 vystavovala paní Plazerová poprvé dva psy na Kennel Club-Show v Anglii. Psi vzbudili pozornost, stále však byli vnímání spíše jako exotičtí psi. Další ridgebacky importoval Vikomt Furness, který je použil k vytvoření malé lovecké smečky a přispěl tak také k popularizaci plemene, stále však nedostatečné na to, aby se ridgebackové dostali do širšího povědomí.

Větší vzestup plemene začal v Anglii až v roce 1952 založením Rhodesian Ridgeback Club of Great Britain. Dnes se v Anglii zabývá chovem rhodéských ridgebacků okolo 50 větších chovatelských stanic.

Na kontinent přichází rhodéský ridgeback mnohem později a jeho popularita se v jednotlivých zemích výrazně liší.

Před zhruba třiceti lety byli v Německu jednotliví majitelé rhodéských ridgebacků především Angličane a Američané, kteří si vzali do Německa psy s sebou ze své vlasti.

První vrh s prokázaným původem se v Německu uskutečnil až v roce 1974. Chovatelka Anne Mullrová z Helvesieku darovala první vrh svým přátelům a členům rodiny, protože tenkrát bylo plemeno v Německu ještě úplně neznámé.

V roce 1976 byl pak 17 přáteli plemene rhodéského ridgebacka založen "Ridgeback Club Deutschland", jehož počet členů vzrostl až na dnešních asi 300 členů. Kromě zmíněného prvního klubu fungují v německu další dva kluby s cca 400 členy.

Ve Švýcarsku se uskutečnil první vrh ridgebacků v roce 1957. V roce 1980 byl založen Rhodesian Ridgeback Club ve Švýcarsku, který má momentálně 217 členů.

V České republice v současnosti existují dva kluby chovatelů rhodéských ridgebacků: český a moravský.


Použité zdroje: www.ckrr.cz, www.wikipedia.org